Anglie

Hello! How are you?

Moc jsem se těšila, že zase poznám další zemi, s trochou štěstí se něco nového naučím a hlavně zažiju fakt mega prdééél :) Tak jak jsem se tedy v Anglii měla? Dobře!

S velkým úsilím se mi podařilo sbalit všechno oblečení a jídlo pro případ, že by nám tam vařili blafy, a v sobotu ráno 8.5.2010 i usednout do autobusu, samozřejmě vedle Háni. Přiznám se, pohled na plačícího třepajícího se Smajlíčka, do nekonečna hledícího na dveře autobusu, ve kterých jsem mu zmizela, mě spolehlivě rozbrečel. Kimeček to vzal víc v pohodě, je to spíše rodinný než závislácký typ. A tak jak jsme nevesele vyrazili, tak vesele jsme trávili zbytek výletu.

Všichni účastníci zájezdu byli veselí a plní elánu, shlédli jsme plno filmů, mimo jiné i Účastníky zájezdu :) Dopoledne jsme strávili v republice, v Rozvadově jsme se s naší krásnou zemí rozloučili a po zbytek dne jsme cestovali Německem. Před půlnocí jsme stavěli v Belgii a cestu Francií jsem téměř prospala. Když ono bylo spoustu účastníků veselých a plných elánu i v noci, takže spaní nebylo moc jednoduchým, ale i tak se to dalo. Vjezd do eurotunelu jsem si samozřejmě nenechala ujít a jelikož byla jízda kolébavá, zbytek jsem prospala. Nad ránem jsme již vstoupili na půdu Spojeného Království a o půl šesté nás autobus na celý den vyklopil v Londýně.



Obloha byla zatažená, fotit se tedy moc nedařilo, ale i tak jsme prošli spoustu známých míst a památek, jež jsem si já kultury neznalá samozřejmě nezapamatovala všechny, ale snažila jsem se alespoň hodně fotit, v některých případech i fotit se, takže mám alespoň představu, kudy naše cesta probíhala. Viděli jsme tedy London eye, Houses of Parliament, Westminster Abbey, Big Ben, Downing street a zakempili jsme na Trafalgar Square. Zde jsme dostali čtyřhodinový rozchod, který jsme využili k vyfotografování na slonech, kteří byli v celém Londýně jako měsíční akce. Také jsme se blískli u klasických telefoních budek a se sympatickými Angličany a volný čas jsme věnovali především prohlídce Buckinghamského paláce, ke kterému jsme si udělali příjemnou procházku s několika fotozastávkami, a úžasné procházky parkem, v němž byly neuvěřitelně přátelské veverky a holubi. Já opeřence moc nemusím, takže jsem si je na sebe rozhodně sedat nenechala, zato krmení veverek z ruky se mi zalíbilo brutálně moc. Byly fakt úžasné, roztomilé a oprsklé, procházely se nám po nohách, panáčkovaly za oříškem a sem tam si nějaká na někoho i vyskočila. Z parčíku jsme se vynořili na jakési přehlídce královských koní a po jejím shlédnutí jsme šli hledat MCáč. Našli jsme ho i s polovinou našeho zájezdu uvnitř, utratila jsem první libry a napochodovali jsme zpět na Trafalgar Square.



Většina lidí nevyspaných a protivných, já zcela jistě nejvíc, jsme se centrem Londýna přesunuli do St. Paul´s Cathedral, ve které jsem si úspěšně zdřímla a nebyla jsem sama :) Dále jsme pokračovali na Tower Bridge a další tři hodiny jsme měli rozchod na hradu Tower. Asi byl hezký a zajímavý, ale já si z něj pamatuji jen korunovační klenoty a především to, že se mi chtělo spát a naprosto otřesně mě bolela záda. Kromě toho jsem měla pořádný hlad, a tak jsem si zakoupila tradiční hot dog, který za ty tři a půl libry rozhodně nestál a byl vážně hnusný.



Následoval tolik očekávaný přesun do Oxfordu a rozdělení do rodin. A já byla nedočkavá extrémě. Rodiny se začaly scházet a sjíždět, pohledem jsem je zkoumala a nechtěla jsem jen k té Indce ve žlutém ohozu. Co víc, krom mě a Hanči šly do naší rodiny ještě Terka, Domča a druhá Hanča a mířili jsme právě k Zakije Latif, což byla ta Indka :( A šly jsme pěkně po svých, i s těžkými zavazadly. Aby té smůly nebylo málo, prošli jsme ulicí krásných cihlových klasických domečků a bydleli jsme v tom jediném obyčejném fasádovém :( A toto neštěstí završila večeře, která byla fakt otřesně humusná. Hranolek, které vedle hranolek ani neležely (divné patvary na pohled nacucané olejem), jsem se ani nedotkla a s velkým odporem jsem do sebe nacpala alespoň hamburgr. Sprcha byla v rámci možností teplá, pokoje čisté, žít se tu dalo.

Jsem věčný optimista, takže jsem v podělí ráno naznala, že to mohlo být i horší a s chutí jsem posnídala lupínky s mlíkem. Potom nám Zakija rozdala svačinové balíčky a vyrazili jsme do školy. Já a Háňa, vlasně všichni z naší rodiny, jsme byli dle předem vyplněných testů zařazeni do skupinky nejhorší :) Ano, tohle jsem si zasloužila.



Naši první hodinu jsme strávili s Nicolasem. Hráli jsme seznamovací hru a povídali si, co jsme viděli v Londýně. V rámci představování měl každý říct, co má rád a proč. Nicolas povídal o sýru, což bylo do konce týdne námětem na vtipné poznámky a Nick se samozřejmě stal už pouze Cheesem. Taky nám prozradil, že "Tesco is evil." Zlé je podle něj proto, že bere lidem pozemky, na kterých by mohli stavět a jejich výrobky jsou fuj. Pravda, být Angličanem, taky tvrdím, že tesko is ívl, jelikož tam nakupují snad všichni a jejich obaly mi i po týdnu řádně lezly na nervy.

Dalším učitelem, podstatně lepším, byl Daniel. Jeho jedinečné vyjadřování a nadšení z každého slova, které z nás vypadlo, bylo fakt motivující a neustále mezi nás vnášel pozitivní energii. Abyste tomu rozuměli, já tvořím anglickou větu asi dvě minuly, přitom se ještě pětkrát zeptám, co se jak řekne, protože mám najednou totální okno, a ve výsledku si nepamatuji, co jsem chtěla říct a můj partner pro dialog je zcela v koncích. To Daniel umí číst myšlenky, vždycky mě trpělivě nechal skládat složitá souvětí, všechno pochopil, následně se mě zeptal na pár otázek, kterým jsem kupodivu rozumněla, a ono se mi to vyjadřování během několika minut vážně zlepšílo :)

Poslední hodinku jsme strávili s Nealem. Stejně jako hodinu předchozí jsme hráli různé hry a úsměvavý sympaťák se nás za každou cenu snažil donutit mluvit. A ono se mu to, především v mém případě, podařilo. Tahal z nás rozumy, my spojili síly a dokonce jsme vykoktali, co budeme v Anglii dělat, jaké památky navštívíme a ani jsme se nenadáli a škola nám skončila.



Nasedli jsme tedy do autobusu, který nás odvezl do královského města Windsoru. U Winsor Castle, oficiálního letního a víkendového sídla královny, nás opět na několik hodin vypustili. S holkama jsme celý barák prolezly ze všech stran, suveréně nejlepší byl Queen Mary´s Dolls´ house, ten jsme si obešli hned dvakrát. Po prohlídce hradu jsme se přesunuli do St. George´s Chapel a zbývala nám asi hoďka na prohlídku zdejších obchůdků. Chytla mě londýnská nákupní horečka, a tak jsem koupila prvních pár suvenýrů a nezapomněli jsme opět všechno zdokumentovat. Už zbývalo jen sednout do autobusu a přijet do rodin. Cestu jsem výjimečně nechrupkala, ale trochu jsem přemýšlela, ve Windsoru se mi opravdu moc líbilo a naše rodina není až tak špatná ;)



Na véču jsme měli takové prapodivné rizoto, byla to jenom suchá kari rýže s kousky cibule a hrášku, ale vzhledem k tomu, že to byla alespoň rýže a já měla už odporný hlad, snědla jsem docela rekordní porci. V úterý ráno jsme opět posnídali lupínky s mlíkem, jako ostatně po celý zbytek pobytu a s se stejným balíčkem (ten byl taky celý týden stejný, měnily se jen příchutě brambůrků) jsme vyrazili do školy.



První hodina Cheese, různé hry, dokonce i překvapivě zábavné. A stejně tak jsme konverzovali i v hodinách Daniela a Neala, samozřejmě ještě o stupeň zábavněji ;) Po poledni jsme již klasicky nasedli do autobusu a přesunuli jsme se do krásné oblasti Cotswolds. Projeli jsme tři vesničky, jejichž názvy byly pro mě nezapamatovatelné. Ve všech nás čekaly vápencové domky, příjemné obchůdky, procházky za slunečného počasí, pohodička. Prošli jsme také jeden kostel. I na tomhle výletě jsem samozřejmě fotila i nakupovala, jako správný tourista.



Večer nás čekalo jakési indické jídlo, no blaf to byl pořádný. Zkuste si natrhat trávu, přidejte nakrájené brambory a něco otřesně megózně ostrého a vyjde vám takzvaný humus. Nic tak ostrého jsme ještě nikdy nejedla a samozřejmě jsem nejedla ani tohle:) K tomuto blivajzu byly pizzové placky, takže jsem hlady netrpěla.



Ani ve středu se náš ranní jídelníček nezměnil, ve škole s Cheesem byla docela nuda, ale všechno nám vynahradil Daniel. Naučil nás úžasnou písničku, kterou jsme v několika verzích zpívali po celý zbytek dne. A já nejvíc večer, když jsem si foukala vlasy a najivně jsem si myslela, že mě nikdo neslyší :) Chudák Neal v poslední hodině, měl na programu asi něco jiného :) Slova tétož úžasnosti si nemůžete nechat ujít:

Odpoledne jsme strávili ve Stratfordu nad Avonou, prohlídku města jsme završili návštěvou Shakespearova rodného domu, kde jsme dostali také rozchod. Klasicky jsme vyrazili obhlídnout obchůdky, já už jsem anglické stravování nevydržela a koupila jsem si obyčejnou bagetu a půl kila rajčat, která jsem večer poctivě zbouchala. Nakonec jsme se přesunuli do kostela Trinity Church, kde byl Shakespeare pokřtěn a pohřben, já se nezapomněla vyfotit u jeho hrobky a byl čas opět na návrat do rodin. Večeře nás nijak neokouzlila, měli jsme tradiční anglické jacket potato, jež je pečená brambora plněná různými směsemi, v našem případě rybí pomazánkou. Nu což, nám, kteří nejíme ryby a brambory, se Zakija rozhodně nezavděčila.



Čtvrteční školní den byl pro nás poslední. Po klasické výuce proběhlo předání diplomů, mně ho předával Neal :) Fotografovali jsme se společně i s jednotlivými učiteli. Nevím, čím to bylo, sice jsme se skoro neznali, ale atmosféra byla zvláštní, taková ve stylu, že už ty usměvavé ukecané chlapíky nikdy neuvidíme...





Na odpolední výlet jsme vyrazili do centra Oxfordu. Jako obvykle jsme pěšírovali městem a ještě před prohlídkou našeho cíle výpravy jsme dostali rozchod. Vyrazili jsme na nákupy. Hned v prvním obchodě jsme si s Háňou koupily tričko za libru, já k tomu přidala ještě úžasné náušnice a korále. A začali jsme hledat PRIMARK ( = naprosto dokonalý obchodní řetězec, všechno mega levné). Úspěšně jsme našly a spustila se nákupní horečka. Tento pocit jsem ještě nikdy nezažila. Bylo tam tak strašně moc úžasných hader a doplňků, že jsme absolutně nevěděly, co dřív házet do košíků. Myšlením jsme byla úplně mimo a konec rozchodu se neúprosně blížil... Koupila jsem jen pár drobností, vrátili jsme se na sraz, rychlostí blesku jsme proletěly jídelnu Chris Church College, kde se točil Harry Potter, a ještě rychleji Chris Church Cathedral a utíkaly jsme opět do Primarku. Po třech hodinách nákupního šílenství jsem sčítala útratu pouhých 32 liber a nakoupila jsem: úžasné rifle, dvě trika, dvě kabelky, kraťase, krásné spodní prádlo, koženkové žabky, dvě sady náramků a měkkou deku pro mamku. Neuvěřitelné! Vždyť u nás bych za tisícovku nepořídila ani ty gatě :) Už jste někdy odcházeli s pocitem, že jste si koupili absolutně všechno krásné a nechali v obchodě jenom to škaredé a přitom vás v žádném případě neomezovala cena? Tohle byl vždycky můj tajný sen, teď se splnil.



Na poslední večeři nám naše hostitelka připravila Fish & chips a tušíte správně, ani jsem se toho nedotkla. Jako alternativa byl připravený jakýsi fazolový humáč, ale všechno lepší než smažená ryba a smažené brambory. Můžu si tedy říct, že i když jsem plně využívala svých zásob z domova, v Anglii jsem hlady netrpěla, což je docela potěšující ;) Večer jsme si sbalili, u toho jsme si užili mega srandy, když si Hanča nasadila kabelku na hlavu a já jsem jí řekla, že bych ji tak vůbec nepoznala. Následně jsem si ji na hlavu nasadila i já, načež jsem se otočila k zrcadlu, aby mi to na fotce slušelo :)



Pátek byl naplánovaný opět v Londýně. Dopoledne jsme přifrčeli na náš známý Trafalgar Square, kde jsme dostali opět krásné čtyři hodiny rozchodu. Já a Háňa, a nejen my, jsme byly zcela odhodlané najít Primark na Oxford Street. Vedly nás holky, které jej navštívily už v neděli a vedly nás šílenými uličkami a docela hodně klikatě, takže jsme absolutně netušily, jak se dostaneme zpátky. Hlavní bylo, že svižnou chůzí jsme po hodině Primark našly a nákupní horečka vypukla nanovo. Když ono tam bylo strašně moc lidí, řady na kabinky jsme nestály ani omylem, strávily bychom tam mládí. A přesně jak jsem popsala svou poslední návštěvu Primarku, koupila jsem všechno hezké a nechala tam jen vše obludné. Ono tam opravdu najedno nic nebylo. Alespoň jsem vybrala dárky pro rodinku, tričko jsem zakoupila mamince a taťkovi a pro bráchu jsem objevila mikinu. Nemohla bych přežít, že bych nekoupila nic pro sebe, a tak jsem si vzala alespoň další sadu náramků a deset párů ponožek za dvě libry. No kdo by to tam nechal :) Vždyť to je ponožka za tři koruny! V Primarku už nic pěkného pro mě nezbylo, a tak jsme se vydali opět na místo srazu, což si zaslouží celý odstavec :)



V tu chvíli to ani trochu směšné nebylo. S Hančou jsme stály na nekonečné Oxford Street, kolem nás miliony obchodů, všechny stejné, žádný záchytný bod, stovky a tisíce lidí, na chodníku se pomalu nedalo projít a nám zbývala jenom hodina. Absolutně jsme netušily, jak se z tohoto chaosu vymotáme. Ze zoufalství jsme vytáhly mapku, která nám ale samozřejmě vůbec k ničemu nebyla, a tak jsme byly odkázány na pomoc domorodců. První jsme natrefily na dva příjemné pány, kteří nás navedli na klíčovou ulici, což bychom bez nich nedokázali. Už jsme měli v podstatě vyhráno, což jsme však nemohly tušit, a tak jsme se ptaly dál. Odmítám souhlasit s tvrzením, že jsou Angličané příjemní, ochotný poradit nám byl tak každý desátý dotázaný. Docela mě dorazila slečna, která nám řekla, že na Trafalgar Square pěšky nedojdeme a začala nám vysvětlovat, kterým busem máme jet. Bezmocně hledící do mapy nás překvapil a řádně vylekal přerostlý černoch, který byl však příjemný, mluvil pomalu a srozumitelně, rozuměly jsme mu každé slovo a na Trafalgar jsme se dostaly i především díky jemu. Celou cestu jsme v rámci možností téměř běžely a celou několikakilometrovou vzdálenost jsme překonaly za čtyřicet minut. Ještě jsme se stavily nakoupit jídlo na cestu, mezi mými bagetami samozřejmě nechyběla ani zelenina ;)



Naše prohlídka Londýna pokračovala směrem do přístavu, kde jsme nastoupily do vyhlídkové lodi a plavbu po Temži jsme si náležitě užili. Vystoupili jsme na Greenwich, prošli jsme pár památek a rozchod jsme dostali v National Maritime Museum. Hoďku jsme tam něco málo prohlíželi, ale především už značně unavení, kempili jsme na lavičkách a nezapomněli jsme se u toho blýsknout, aby bylo vidět, jak se Češi neumí chovat v národním muzeu :) Jednalo se o muzeum lodí a námořnictví a bylo tu také umělé moře, a tak jsme do něj naházeli spoustu drobných s přáli si přitom spoustu přání. Z muzea jsme se ještě vydali projít město, dokoupit poslední suvenýry a jídlo a vrátili jsme se kempit před muzeum.



Posledním cílem naší výpravy byla návštěva Royal Observatory s nultým poledníkem. Prošli jsme úžasným parkem, přímo stvořeným pro venčení psů, a takyže ho k tomu spoustu lidí využívalo. Vyšlapali jsme k poledníku, udělali spoustu západo-východních fotek a už jsme jenom šmárovali k autobusu. Zde jsme si za předem koupené stravenky zakoupili párky a jak byli všichni rádi, že je mají :) Zbývalo už jenom poslední společné foto a mohli jsme vyrazit domů.



Naposledy jsme na anglickou půdu stoupli před eurotunelem, cestu jím jsme prokecali ve vagónu, jelikož v buse bylo hrozné horko. Francii i Belgii jsem, s vyjímkami přestávek na čurání, prospala spolehlivě celé, pokračovala jsem i v sobotu v Německu. Konečně jsme se dočkali, před polednem jsme již stavěli v naší nejmilejší republice. Cesta už ubíhala rychle a v pět odpoledne jsme vystoupili v naší krásné a nejkrásnější Kroměříži. Přijela mě přivítat celá rodinka, kluci samozřejmě taky, vůbec jsem svoje hafáky nemohla poznat. Kimík zhubl a vyrostl, Smajlík přibral, vylínal a zflekatěl. Škoda, že se jejich váhy doopravdy nepohly ani o gram :)

Úplně živě si pamatuji na chvíli odjezdu a už jsme byli zase doma. Je to sice smutné, ale ze všeho nejvíc mi v Anglii chyběli moji psi, bez rodiny bych ještě pár dní určitě vydržela. Moje psí poznatky v Británii? Psů tam žije asi stejně jako u nás, voříška jsem nepotkala žádného, jen asi dvacet border kolií, jež tvořily polovinu všech plemen a v té zbylé byli zastoupeni retrívři, různí malí teriéři (s oblibou se tam prochází vyžraní a ostříhaní bordíci), bíglové, jezevčíci a v neposlední řadě také klasicý německý ovčák. Jinak se ale všude prodávají různé psí suvenýry a pár takových Kimečků a Smajlíčků v Anglii jsem nezapomněla vyfotit ;) A poznatky ze světa lidí? Netušila jsem, že po gymnáziu Kroměříž chodí tolik zábavných osob, se kterými se dá úžasně pokecat :)



Jak vidíte, článek je mega dlouhý, nějak jsem začala používat slovo mega a povídat o tomto skvělém zájezdě bych mohla hodiny. Snad se mi podařilo alespoň trochu popsat krásy našeho výletu a pomocí fotek vás i na chvíli do Spojeného Království zatáhnout :) Mega dokumentace je ZDE!