Usměvavý zabiják

Smajlík. A3Ch Inkognito Smile Paleur. Pes, kterého mnozí znali jako tříletého átřišampiona, juniorského mistra Evropy, juniorského druhého vicemistra Evropy, dvojnásobného juniorského mistra republiky, vicemistra republiky, mnohokrát umístěného v jednotlivých bězích na mistrovských akcích, člena reprezentace na mistrovství světa, vítěze a druhého na Moravia openu, vítěze finále jednotlivců na IABC, psa s caciagem a rescaciagem. Jako vítěze mnoha závodů, který zaběhl nesčetněkrát nejrychleji, nikdy s postupovkou pod čtyři. Jako psa, který za pouhé tři závodní sezóny stihl v agility víc, než jen málo psů za celý život.



V mém srdci však Smajlík zůstane navždy obrovskou osobností a psem, kterého jsem bezmezně milovala, respektovala jsem jej a vážila si ho. Smajlíček byl můj první Parson a byl také nejlepší Parson na světě. Měli jsme se strašně rádi, v každé situaci jsme jeden druhému věřili a náš vztah byl opravdu jedinečný. Každé odloučení na pár dní jsme oba nesli velmi těžce. Smája byl napovrch občas tvrdý a nekompromisní, avšak v jádu byl velmi citlivý a empatický. Byl neuvěřitelně komunikativní a nic nedělal dřív, než si to pořádně rozmyslel. Přestože neměl rád cizí psy, nikdy žádnému neublížil a když bylo potřeba, se všemi vydržel klidně i v jedné posteli. V tomhle jsme se znali a nedostávali jsme jeden druhého do situací, které by nám byly nepříjemné. Vlastně jsme se ve všem znali...



Ve Smájově osobním životě bylo mnoho podnětů, které upřednostňoval. V prvé řadě měl rád mě a to pro něj bylo na celém světě nejdůležitější. Z toho vyplývalo, že měl rád vše, co dělal se mnou. Miloval naše společné hry, něžné přetahování, které jsme spolu měli jen my dva, nekonečné aportování tenisáků či čehokoliv jiného, protože neúnavným aportérem se prostě narodil. Vždy byl nadšený také z aportíků z vody, jelikož stejně jako běhání miloval také plavání, ve kterém byl opravdu dobrý, plaval neuvěřitelně rychle a vytrvale. Jinak ale vodu moc rád neměl, nikdy by ho nenapadlo vlézt na procházce do kaluže nebo plavat jen tak pro vlastní potěšení. Ani déšť nebo sníh nijak neuznával, ale nikdy počasí ani zdaleka neovlivnilo jeho náladu nebo výkony, když jsme spolu trénovali nebo závodili. Oba jsme měli rádi společné procházky, samozřejmě s Kimíkem a s našimi kamarády. Nejednou si na takových procházkách Smajleček prohnal zajíčka nebo srnku a já jsem jej pak dlouhé hodiny hledala nebo čekala. Přestože pravděpodobně naběhal desítky kilometrů, vvždycky se bezpečně vracel domů. A přestože měl lov tak moc rád, byl poměrně ovladatelný a v rámci možností odvolatelný, když tedy nezafungoval efekt smečky, což byl nejčastější a vlastně i jediný důvod jeho výletů. Když jsme byli sami, nikdy neutekl. I když byly jeho lovecké instinkty opravdu silné.



Když byl Smajlíček maličký, nechtěl papat. Postupně se naučil, že jíst nikoliv může, ale musí na povel, stejně jako si musel brát pamlsky, které chtěl občas plivat, protože na ně neměl čas. Ale tohle všechno jsme překonali a miláček se naučil mít rád skoro všecko. A kromě toho, že jsme většinou trénovali s hračkami a jimi odměňovali, časem měl Smajlík rád také cvičení na jídlo. Nejvíc v jeho případě fungoval domácí klikr trénink. Uměl neuvěřitelné množství triků, naučila jsem jej vše, co jsem si vymyslela. A tohle všechno postupně vedlo k tomu, že se ze Smajlenky stal opravdu velmi přemýšlivý chytrý pejsek. Pochopil všecko, chtěl se učit, chtěl dělat, co mu říkám. Vlastně i to byl důvod, proč jsme v životě zaběhli na parkuru téměř všecko napoprvé. Smajlík miloval, když mi mohl udělat radost, spoustu věcí znal, rozlišoval nejrůznější situace a málokdy se nechal něčím nachytat. Jeho inteligence často dosahovala neskutečných výšin a opravdu jsem se dostávali do situací, kdy už nešlo jít dál a co se učit.



Byly však situace, které Smajlíkovi ležely v hlavě. Celý život se nesmířil s tím, že po světě poletuje hmyz. Všechno, co lítalo vzduchem, chtěl zlikvidovat, sníst. Když si pak na něj taková moucha sedla, vůbec netušil, co s tím má dělat. Jinak se ničeho nebál. Nebyl lekavý, nereagoval na střelbu nebo ohňostroje, ovšem byl velmi citlivý na jakýkoliv psychický nátlak. A proto jsem jej nikdy netrestala zbytečně, když jsem si nebyla opravdu jistá, že je potřeba ho vrátit nožičkama na zem.



Smajlík měl moc rád své hračky. Jeho nejoblíbenější byla plyšová chobotnice, na kterou se přisál, když chtěl spinkat. Každou noc jsme však spali ještě s další hračkou. Na tom si Smajlík trval. Přestože jsem občas nějaký nesmysl hodila z postele uprostřed noci, ráno tam Smajlíkova aktuálně oblíbená věcička byla zpátky. Jinak spinkal samozřejmě se mnou, nejčastěji pod peřinou, protože měl strašně rád teplo. Na svoji postel byl poměrně majetnický, ale překonali jsme všechna úskalí a často pak spal po boku i s Kimíkem a bylo mu dobře.



Dále byl Smajleček velmi zvídavý a zvědavý. Miloval nová místa a výlety. Nejrači měl ty, na kterých jsme byli jen my dva. Takový občasný repre výlet nám vždycky ještě neuvěřitelněji posílil vztah, přestože i tak jsme jej měli dost neuvěřitelný. Byl také pes mostový. Lezl na všechny mosty a vyvýšená místa jen proto, aby se mohl dívat dolů. A nikdy si brouček nestěžoval na žádný hotel, penzion, chatku nebo třeba stan. Vždycky se choval slušně a tak, aby svým chováním nikomu nezavazel nebo nevadil. V tom, jak dokázal být umírněný a klidný, byl jedinečný. Výlety jsme prostě vždycky měli strašně rádi, líbilo se nám snad všude a se všemi.



Z psích sportů jsme preferovali agility, ve kterém jsme tolik vynikali. Odjakživa nás oba překážky bavily, avšak po pár měsících tréninku, kdy nabral Smája zkušenosti a naučil se prakticky vše, jsme si běh doslova pouze užívali. Uměli jsme rozlišit, kdy běžíme pro radost a o pohár na závodech, kde jsme neměli moc konkurence, a kdy naopak musíme běžet, protože šlo o titul. Smajlíček neměl problém s žádným stylem vedení, uměl běhat do kontaktu i na vysílání. Měl perfektní samostatné slalomy ve všech situacích, slušné technické vypracování skoků, i když to občas to neodhadl, tyčka mu spadla a nás to nejednou dělilo od titulu, byly to k poměru skoků, kolik za život provedl, spíše ojedinělé náhody. Postupně měl Smajlíček hodně rychlou a spolehlivou zastavovanou kladinu, avšak přestože jsme to nikdy nedotáhli do praxe, krásně zvládal také sbíhání. A i áčka, se kterými jsme zpočátku bojovali, jsme vypracovali na pětadevadesáti procentní úspěšnost. A zcela geniální měl načasování na houpačkách. Nejdůležitější však pro nás bylo, kolik jsme si užili radosti na trénincích. Na všem jsme pracovali pravidelně a pořádně. A věděla jsem, že před závody nikdy nemusíme trénovat, ale naopak můžeme vklidu odpočívat. Na parkuru jsme jeden druhému opravdu věřili a věděli jsme, že je to jediná cesta, jak si to celé opravdu naplno užít.



Více méně pro radost, ale také pro zopku a zetzetóčko jsme cvičili poslušnost. Ta byla v našem podání opravdu radostná, namotivovaná a efektivní. Smajleček zvládal všechny základní cviky i mnoho pokročilejších. Cvičili jsme v různých obdobích docela často a bavilo nás to. Zvlášť proto, že jsme věděli, že po každém tréninku následuje minimálně stovka přinesených tenisáků hozených házečem několik desítek metrů. Také na klasické obrany se Smajlík vždycky moc těšil. Protože byl citlivý, bylo potřeba najít figuranta, který s ním bude hrát tuhle jeho hru. A pak vypadaly zákusy i přetahování opravdu dobře.



Obrovsky Smajleček miloval frisbee disky. Možná proto, že jsme házeli především pro zábavu a i když jsme se učili různé vaulty, overy nebo flipy, vždy jsem sázela na motivaci a radost. Nikdy jsem nebyla nejpřesnějším hráčem a čas od času jsem disk hodila jako prase, ale ve Smájovi bylo tolik odhodlání a talentu, později i načasování a zkušeností, že vychytal téměř všechno. Zvládli jsme jedny závody, kde jsme si vedli opravdu výborně a rozhodně se Smajlíček maličký mezi borderkami v minidistance neztratil.



A protože každý správný Parson rád nahání zvěř či pohybující se předměty, jezdili jsme na coursingy. Bez sebemenšího problému vyběhal Smajlek licenci a zúčastnili jsme se jedněch oficiálních závodů. Výsledek byl parádní třetí místo z velkého počtu startujících Parsonů. Byl zasloužený. Smajlík přemýšlel, nadbíhal si, ale vždy tak, aby to nepřeháněl. Protože byl ve výborné fyzické kondici, vždycky měl perfektní finishe, dobíhal naplno a nekompromisně killoval. A radost a adrenalin, kterého byl před startem vždy plný, byl opravdu nezaměnitelný s čímkoliv jiným.



Zcela okrajově jsme pak společně nahlédli do tajů stopování, záchranařiny, vystavování a junior handlingu. V příznivém počasí jsme společně běhali nebo běhali u kola, střídavě v tahu a střidavě jen tak přirozeně kondičně, v zimě jsme trénovali náš domácí mini mushing, tedy tahání saní pro radost. A tohle všechno jsme dělali především proto, že byl Smajlík aktivní pejsek, kterého bavilo vše, co dělal se mnou. A protože je Parson odolné všestranné plemeno, většina aktivit v našem podání nedopadla vůbec špatně.



Smajlíček byl prostě nejlepší Parson na světě. Také nejkrásnější. Na pejska měl poměrně lehkou kostru, což nás však nijak neomezovalo. Naopak jeho 34,5 cm bylo pro agility neskutečně geniálních. Měl perfektní hustou hladkou srst, úžasně samočistící a funkční. A byl perfektně pigmentovaný. Měl černá víčka i čumák, po celém těle měl úplně černou kůži. Všechny dispozice a vlastně i rodokmen měl tedy k tomu, aby byl zdravým psem. A tím také vždy byl. Nikdy neprožil nic zlého, nic co by ho bolelo nebo nějak výrazně omezovalo v jeho zálibách a aktivitách.



Měl sice krátký, ale naprosto plnohodnotný život, ve kterém stihl rozdat tolik radosti a pozitivního přístupu, jako nikdo jiný. Každým dnem jsem jej zahrnovala láskou a on mi ji mnohonásobně vracel. Snažila jsem se být pro něj vším, protože měl na světě jenom mě. Měl svůj svět, svět nás dvou, a nikoho do něj nechtěl pustit. Byl jenom můj. Byl jedinečný a dokonalý. Děkuji mu, že se mnou strávil překrásné čtyři a půl roky, že mě milionkrát udělal šťastnou. S naprosto čistým svědomím mu můžu slíbit, že na něj nikdy nezapmenu.