Další pes

Proč mám jenom dva psy a ještě to tak plánuji chvíli ponechat?

Přichází to ke mně ze všech konců – někdo má štěně. Naposledy včera. Nebo si někdo chce koupit štěně. První se zamyslím nad tím druze napsaným. Přišla ke mně jedna agiliťačka, že si chce v nejbližší době, třeba pár týdnů, koupit psa, a ptala se, jakého bych jí doporučila. Tož především, takhle se přece pes na sport, vlastně ŽÁDNÝ pes, nekupuje! Já osobně si prvně pečlivě vybírám plemeno, mám svou představu, s jakým psem chci žít a pracovat, co mi vyhovuje povahově. A když už vím, nejlépe několik let dopředu, mám svůj výběr dostatečně ověřený a potvrzený, hledám všude různě vhodné potenciální rodiče budoucího štěňátka. A hledám pečlivě, následně komunikuji s chovatelem a čekám na krytí. Psa si přece kupuji na strašně moc let dopředu, nejlépe třeba padesát.

Takže tedy achjo, proč někteří lidé přemýšlejí jinak. Jasně, že ať si přivezou jakéhokoliv psa s nejrůznějšími nedostatky, budou ho milovat a do krve se za něj, za jeho prohřešky a projevy bít v každé situaci. Ale to budou dělat i v případě opravdu pečlivě vybraného psího parťáka.



Co mě však poslední dobou zvedá ze židle častěji, že si lidé kupují pořád další a další psy, přestože mají doma další mladé, zdravé, plně schopné výcviku, aj když třeba ne závodění. Já osobně si samozřejmě už strašně dlouho pohrávám s myšlenkou dalšího pejska. Opravdu hodně bych chtěla pochopit pohyb a vedení large psů na vlastní kůži, proto je teď na vrcholu mé touhy asi maliňák. Borderka ne, protože prostě proto. Nevidím na nich nic tak úžasného, abych měla nějakou doma. Možná časem názor změním, to je ale hudba budoucnosti. Jenomže pořád nějak nechci žít a existovat s velkým psem. Prostě zabere moc místa v posteli, v autě, mnohým lidem vadí svou přítomností – nepouštěj ho mezi ty malé psy, co když je zašlápne.

Láká mě také představa jagteriéra. Jednoduše chci tvrdého a neohroženého teriéra, na kterého budu muset přijít :) Na druhou stranu nevím, jak moc to chci. Proto je stále ve vzduchu představa dalšího Parsona. Jsou to dokonalí psi, jsou to nefalšovaní psi. Miluju teriéry, se všemi jejich nedostatky a těžkostmi každodenního života. Naopak plně chápu, že právě tohle je pro někoho zápor, takové psy neuznává, případně se jejich pořízení bojí či je jen nechce.

Umím však odolávat. Například kdytí u mojí chovatelky, kterou uznávám jako velmi zodpovědnou osobu, která se opravdu v první řadě dívá na zdraví chovných psů. Před šesti týdny se u ní, vlastně vůbec ne u jejího psa, narodila perspektivní štěňátka. Znám jejich maminku, možná bych si po ní štěňátko klidně vzala. Věřím, že ona i majitelka matky znají krycího psa, a proto si jej vybraly. Tato štěňata bych si klidně koupila, kdybych nějaké chtěla.

Ale, proč se vlastně stále ještě navážno po žádném psu nedívám. Protože prostě tak strašně moc miluji své psy, že dalšího nechci. Nechci rozdělovat lásku a čas, které jsou z mé strany určené jenom a pouze jim, mezi tři psy. Nechci, aby se museli omezovat, aby měnili své zvyky a přizpůsobovali se dalšímu spolubydlícímu. Ať jsou rozmazlení a nevychovaní jak chtějí, jsou pro mě jedineční, já se na ně dívám s obdivem a respektem a nechci dělat něco, co by jim ublížilo na duši. A všem třem nám vyhovuje takto žít. Nepřináší nám to žádné neřešitelné problémy. Nějak po nich asi netoužím.



Nikdy se také nechci dostat do situace, že mám dva mladé psy, tak prostě Kimíčku promiň, ale dneska nemám čas a těch pár minut tréninku rozdělím pouze mezi je dva. A za dalších pár let? Promiň Smajlíčku, ale ty už všechno umíš, potřebuji vzít na trénink ty dva mlaďochy a neuběhám tři psy. Jestli se do této situace někdy dostanu a budu si stále vážit sama sebe, bude to jen přirozeným vývojem a změnou názoru, možná donucením konkrétní chvíle. Na tom asi není nic špatného. Ale bráním se tomu, jak to jen jde. Nedělám nic napůl, i s nezávodícím invalidním Kimíkem cvičím naprosto plnohodnotně, motivačně, tak, aby ho cvičení bavilo. Dodržuji všechna mnou stanovená pravidla a neustupuji proto, že vím, že to tomu psovi stejně nikdy k ničemu nebude. Tedy to nikde veřejně nepředvede, neproslaví se tím. Ale bude šťastný.

Jsou lidé, kteří takhle žijí. A vyhovuje jim to, je pro ně naprosto normální a běžné, že s některými psy cvičí, jen když mají zrovna víc času. Nemám doma staré vysloužilé psy, nevím, co to je, že je pes nejšťastnější jen na procházce. Ale nevěřím, že to existuje. Každý pes chce být alespoň chvíli jen a pouze se svým majitelem, hrát si s ním bez toho, aby mu míček vyfoukl před nosem mladší a rychlejší pes. Aby byl můj pes odstrkován proto, že pro moje mladé či problémové psy je důležitější rychlé pochválení přivolání, ten starší to už umí a počká si. Proto mám dva psy – mám dvě ruce a můžu odměňovat oba najednou.

Takže prostě tak. V žádném případě neříkám, že si během nějakého časového horizontu nekoupím dalšího psa. Ale udělám to, až si budu opravdu jistá, že to chci. Že budu vědět, že přestože třeba budu za nějaký čas v jiné životní situaci, myslím třeba plánování školy, budu mít dostatek času a prostoru pro všechny mé psy. Milovat je budu v každé situaci, ať se to někomu líbí nebo ne. Stále je budu zkoumat, pozorovat, řešit, snažit se jim porozumět, někdy budu reagovat na jejich problémy přecitlivěle a nebudu je dostávat do situací, které jsou jim nepříjemné.

A tohle píšu především proto, abych si to za nějaký čas přečetla a se stejným respektem, jako se dívám na své miláčky, abych se mohla dívat i na sebe. A s tímto respektem se skláním před lidmi, kteří žijí s více psy a ke všem se chovají férově.