Junior roku

Definitivní zakončení sezóny 2011 proběhlo v Praze

Na začátku bylo přihlášení mě do ankety Kynolog roku 2011 ve speciální kategorii Junior roku, pochopitelně s mým souhlasem :) Docela živě si vybavuji telefonáty se Šárkou, že by bylo hezké, kdyby mě tam vybrali... Když byli soutěžící v půlce ledna zveřejněni, medailonek Denisa Lajmarová byl mezi nimi. Radost :)



Ještě před ukončením hlasování nám došly pozvánky na slavnostní vyhlášení výsledků, které se konalo v divadle Bolka Polívky U22. Původně jsem zvažovala, jestli 3.3.2012 do Prahy odcestovat, jelikož se vyskytly jisté problémy, nicméně nakonec jsem Smajleně ostříhala ocas, naskládali jsme se s mamkou a mými adoptovními rodiči Šárkou a Milanem do auta a vyrazili na společenský večer mezi kynology.



Všichni pořadatelé v divadle byli moc příjemní, v klidu nám řekli, kde zaparkovat, kde uložit přepravku a kdy máme nastoupit do sálu. Protože jsme přijeli poměrně brzo, sedli jsme si ještě na kafé a netrpělivě jsme čekali, až všecko oficiálně vypukne...



Divadlo se naplnilo a začalo vyhlašování Žebříčku ZKO. Seděla jsem vedle Anety Grygarové, čímž pádem jsme ke všemu, co de událo na pódiu, měli nějakou poznámku :) A občas jsme se vážně smáli :) Po krátkém kulturním vystoupení jsem si přivedla Smajlíčka, který se choval nad očekávání slušně, dokonce se ani přehnaně nenudil a poctivě ďourou mezi sedačkami sledoval dění na divadelních prknech.



Přes vyhlášení všech sportovních kategorií jsme se dostali až k těm speciálním. To už mi hlavou šrotovalo, co bych asi tak do toho mikrofonu před tolika lidmi říkala? Nic jsem pochopitelně nevymyslela, své jméno jsem neviděla na třetím místě, druhá byla Anetka a bez zbytečného napínání mě moderátor vyhlásil jako vítězku! (docela dementně se píše sama za sebe, nicméně tady se soutěžilo bez jména psa) Cestou na pódium jsem měla jediné přání, a to aby mě můj nevychovaný Parson někam nazatáhl a nezpůsobil mi neskutečný trapas v podobě pádu ze schodů zdánlivě zpříčiněného dvanácticentimetrovými podpadky :) Nebyla jsem úplně v pohodě, jak mám obvykle ve zvyku, ruka s mikrofonem se mi třepala docela pořádně :) Ani moderátor mi ke zklidnění moc nepomohl, jelikož mě svými dotazy dusil snad deset minut a někdo očividně pročetl moje stránky a rozhodl se jim utvořit pořádnou reklamu... Velmi mě však potěšilo, že bylo připomenuto, že jsme z Kroměříže. Alespoň jsme měli čím vyplnit rozhovor, zatímco Smílek si svou chvíli slávy užíval myslel si, že kolem něj lítá imaginární hmyz a on jej musí zneškodnit :) Veřejně jsem také oznámila, že se pomalu připravujeme na malého maliňáka zabijáka, a pak už jsem jen přebrala ceny a znovu se modlila, aby se Smajlík alespoň chvíli tvářil, že ho někdy někdo učil chodit na vodítku :)



V nadšení jsem si neposeděli dlouho, všichni vyhlášení jsme totiž napochodovali na pódium a proběhlo hromadné focení. A pak už nás čekal jen závěrečný raut, rozloučení, poděkování za gratulace a cesta domů... Ještě v autě jsem detailně prozkoumala vyhrané ceny, mezi nimi bylo kromě patnáctikilovky RC a krásného ručně vyráběného kovového poháru úžasné vybavení od Ščučky! Tedy krásné gatěčky, vesta, triko, pamlskovník, vodítka a hračka, všechno krásné a oblečení přesně v mojí velikosti! No luxusní :)



Tak ještě jednou a pořádně obrovsky moc děkujeme všem kamarádům, známým i méně známým za hlasy, které nám do ankety zaslali, protože bez nich by se nám nikdy nepodařilo tohoto úspěchu dosáhnout. A už zase píšu nám :)) Tímto tedy ještě mnohem více děkuji mým psům, že tu pro mě jsou a že s nimi můžu zažívat krásné i méně pekné chvilky každodenního života.

Kimíčkovi hlavně za to, že je to PAN PES a že si dělá co chce, a proto je pro mě orovským úspěchem jakákoliv činnost, kterou dělá podle mě, protože on ji tak dělat prostě chce. Že mě naučil, že úspěch je něco úplně jiného než medailové umístění na výsledkové listině. Že neřeší, když mi není úplně hezky, a že nechce, abych já řešila, že není zrovna nejlíp jemu. A přes to všechno je to jen můj pes a moc dobře to ví, naučili jsme se dokonale respektovat, volit kompromisy a vážit si jeden druhého. Jednoduše mému Kimíčkovi miláčkovi moc děkuji za to, že mám tu čest být jeho majitelkou, a že mi i on nepřehlédnutelně dopomohl k získání Juniora roku.

Smajlíčkovi děkuji za jeho chorobnou lásku, kterou ke mně cítí, a jež je přemrštěná a občas nám činí potíže. Pochopitelně také za to, že je připraven do akce vždy, když si zrovna usmyslím, a že je psem, díky němuž jsem dnes tam, kde jsem, mimo jiné i Junior roku :) Že je to citlivé a empatické zvířátko, které je na jednu stranu samostatné, přemýšlivé a svým způsobem tvrdohlavé a někdy zabijácké, na stranu druhou je to však závisláček, andílek a umí být i nejvěrnější kamarád, kterého si může hyperaktivní Denda jen přát...





Autorem fotek je Vladimír Škarda a fotky jsou volně k použití ZDE, něco máme i osobní, bohužel jen kompaktem pořízené snímky.