Psí psychika

Jaký je můj názor na psí myšlení?

Pochopte, prosím, že tímto článkem nechci nikoho vědomě urážet, nechci mu brát jeho názory a zkušenosti, ale pouze uveřejňuji, co si o psychice psa vlastně myslím. Samozřejmě předpokládám, že postupem času a poznáváním psů své názory změním a vylepším, avšak v součastné době píši jako majitelka dvou povahově naprosto odlišných psů, kteří prošli též odlišnou výchovou a výcvikem. A tak se chci o své poznatky podělit a ty, kdož se mnou budou chtít souhlasit, i obohatit o nové zkušenosti.

K tomuto článku mě inspirovali "psí psychologové", zejména potom webovky pana Viktora Dostála, o kterém se v následujících řádcích ještě zmíním. Dle mého názoru je to určitě odborník a rozumí tomu, co dělá, avšak on nezná psí řeč, může si to pouze myslet. Příroda člověka ochudila o určité schopnosti komunikace a slovy se se psy prostě nedomluvíme. Bohužel. Proto si vážím lidí, kteří se snaží chování psa studovat a o to více těch, kteří se hodlají o své poznatky podělit s veřejností. Ale jak napsala jenda chytrá slečna, tito pánové píší v hádankách, problémy obchází z blizoučka a stejně tak jejich řešení, avšak nikdy neprozradí jádro věci. Co my víme, třeba správné vyluštění meziživošišné komunikace ani neznají.

Co tedy přesně znamená pojem hierarchie, jež je slovo stále dokola omílané a je mu přikládána taková důležitost? Samotnou by mě to zajímalo. Když jsem však již jmenovanému panu Dostálovi popsala svůj problém, který v praxi téměř žádným problémem není, reagoval ostře odpovědí, že těžce nezvládám svého psa právě z tohoto pohledu, z hlediska hierarchie. A teď úryvek z mého dotazu (jedná se o Kimečka):

Již odmala je to pes uvrčený. V kolektivu se snáší, někdy dokonce vyzívá ostatní psy ke hře, k cizím velkým psům je nedůvěřivý, hrozivě vrčí, ale do rvačky se nepustí. To však ne všichni chápou a už dvakrát byl můj pejsek pokousaný (NO, švýcarský ovčák). Problém řeším klasicky, jak poradí na cvičáku. Psa položit na záda, chytit za kožich, čekat, až se zklidní.

Část druhá:

Tento problém však aktuálně neřeším, spíše mi vadí další věc spojená s vrčením. Můj pes nevyhledává kontakt s lidmi. Často leží v pokoji, kde nikdo není, nebo se schovává pod postele a za nábytek. Někdy se mu ani nechce na procházku, nenechá se na nic nalákat a když jej chceme vytáhnout z jeho úkrytu, vrčí. Nikdy však nekousl ani se o to nepokusil. Vrčí také, když večer leží a někdo si k němu sedne a chce jej pohladit.

Dále jsem z odpovědi pochopila, s čím i zcela souhlasím, že Kimík byl dlouhodobě stresovaný tím, že neznal své míto v naší smečně, a proto se snažil vyvarovat situace, kdy bude muset kontakt s námi řešit a nebude vědět jak. Ano, záměrně je to minulý čas. Něco v tom smyslu mě napadlo už dávno, jelikož jsme ho jednu dobu za takové chování dokonce trestali a on se potom bál, i když jsme jej chtěli pouze pohladit. Věřte mi, vzít psa za kožich a čekat, až se uklidní, rozhodně není ta správná volba. Hovoří ze mě zkušenost s mnou zkaženým psem, který vlastně neví, co si má o sobě nebo o nás myslet. A nejvíc mě mrzí, že já jsem nikdy jeho pravou povahu nepoznala. Teď je chvíli dominantní, někdy se raději podřídí. Důsledně jsem zapracovala především na svém chování a přístupu a vrčení v bytě téměř vymizelo. A dokázala jsem to tak, jak by si pan Dostál představoval. Snažím se poznat svého psa a především jeho řeč. Nevím, jak to dělám, ale daří se. Tyto pokroky nejdou popsat, ty se musí zažít.

Nyní však přichází vsuvka v podobě selského rozumu, lehce nakaženého laickou kynologickou veřejností. Kimík trpí opakovanými problémy zažívání, záněty žaludku nejsou nic neobvyklého, stačí prostě, když mu chce babička přilepšit. To potom přichází období zvracení a průjmů a časté opakování takových stavů časem vedlo k tomu, že je Kimeček na své bříško příliš citlivý, uhýbá a kňučí i při nasazování postroje, natož pak, když jej omylem špatně vezmu. A proto si myslím, že na mě třeba zrovna nemá náladu, z nějakého pamlsku mu není nejlépe a nechce, abych se jeho břicha dotýkala. Preventivně na mě tedy zavrčí a tím mi pouze oznámí, ať mu dám pokoj. Tohle přece děláme i my, lidé. Považuji jeho vrčení tedy nikoliv za výhružný signál, nýbrž za projev nespokojenosti a nezájmu o fyzický kontakt.

Končíme se spekulacemi a návrat k psychologické teorii zní, čím jsem si vlastně svého psa zkazila? To je právě ta zásadní věc, kterou mi nikdo neprozradí. Tak čistě teoreticky. Máme doma štěně, dělá něco špatně, plácnu ho, dělat to nebude. Ano, zabere to, ale mít doma nedejbože psychicky méně odolného jedince, jako třeba Kimečka, a nedopadnete dobře. Pes neví, že tanou věc dělat nesmí. Kdyby to věděl, nedělal by to. Argument, že za to již byl vícekrát trestaný je zavádějcí. Opravdu přišel trest ve správnou dobu a opravdu pes chápal, že jej trestáte právě za tohle? Já to například nedělala skoro nikdy.

Když jsem si ale přivezla Smajlíka, náhodně jsem se začala o psí komunikaci zajímat. Články mi klasicky nedaly nic konkrétního, ale pochopila jsem, že musím dělat téměř všechno jinak, než u Kimíka. Co považuji za úžasný vynález, je klikr. Ano, pan Dostál jej neuznává, stejně tak jako neuznává výcvik, pochvaly, motivaci. Bohužel, neumím, a zřejmě ani nechci, psa motivovat přirozenou autoritou. Mezi námi, umí to pan Dostál? On nikdy nestrávil dvě hodiny na cvičáku a nesnažil se udržet stále motivovaného a soustředěného psa na trénink. Celkově tedy s tímto jeho názorem nesouhlasím. Psi výcvik milují, samozřejmě to nejsou roboti, ale nesnaží se pouze pro pamlsek nebo pro hračku. Zkušení kynologové vědí, že takový pes nikdy nedosáne na vrchol. A pokud to někomu stačí, ať si takto trénuje dál. Moji psi, zejmená potom Smílové, cvičí formou jakési hry ve stylu "Udělám to co nejlépe, ať z toho máme společnou radost a nakonec z toho přece něco kápne, tak proč takovou bomba hru nehrát?" Smajla je typ psa, který se výcviku a společné hry dožaduje, někdy dokonce určitou formou nevychovanosti. Proč to toleruji? Protože psy, kteří chtějí cvičit a něco pro to udělají, zbožňuji. Tento výraz nevyměním za nic na světě. A za znalost psí psychiky už vůbec ne.

Zpět k výchově Smajlíka. V jeho mládí jsem i přes jeho plemennou příslušnost použila naprosté minimum fyzických trestů, jestli vůbec nějaké byly. Avšak puberta je u teriéra rozhodující a převelice těžké období. Zvlášť u poměrně dominantního a sebevědomého Smajlíka, jehož taťka má s komunikací s jinými psy - samci - přinejmenším problémy. Přirozenou ostrost nemá tedy jen v "popisu práce", čímž můžeme rozumět charakter popisovaný standartem, ale dokonale ji podtrhnul i rodokmen. A proto jsem šla přesně do takového psa, protože tyto vlastnosti, zároveň ještě s temperamentem, dělají pravého teriéra. A teriéři jsou psi, kteří dělají můj život tak krásným.

Naprosto vážně uvažuji nad myšlenkou, že přestože je Kimeček téměř nedominantní, zaujímá v naší hierarchii naprosto stejné místo, jako seběvědomím někdy překypující Smile. Opět něco, co se nedá popsat, ale lze to pouze vycítit. Rvačky nebo projevy typu "já jsem tady pánem" se u nás nedějí, naopak jsou na denním pořádku vzájemné hry a cvičení. Občas se kluci nepohodnou kvůli hračce, ale tato zavrčení vychází z určité rozzívenosti toho dne, kdy se divoce přetahujeme, vítěz si svou kořist někam odnese a ten poražený mu ji provokativně sebere. Tohle si ale borci řeší mezi sebou sami, do takových věcí já se nemíchám.

A víte co si ještě myslím o psech, přirozenosti, hierarchii a takovýchto pojmech? Teď to sice není z mojí hlavy, četla jsem to někde na fóru a autora považuji za někoho vážně dosti geniálního. Když chcete psa přirovnávat k vlku, my se přece vyvinuli z opice, tak hurá zpátky do pralesa! Něco na tom rozhodně bude. Pes totiž opravdu není vlk. Je to člověkem chované a domestikované zvíře, s určitým procentem původních vlastností, avšak závislé na lidské péči a neschopné se samo o sebe postarat. Dvě třetiny dnešních plemen nemají ani srst na to, aby mohla trávit hodiny venku při podnulových teplotách, nemluvě o tom, že potravu by si dnešní psi hledali tak akorát u popelnic. A proto si myslím, že není třeba extrémě dbát na to, abychom svým psím miláčkům připomínali pravou psí smečku. Pes není hloupý, dobře ví, že my jsme jiný živočišný druh. Pes od svého pána očekává, že mu poskytne provizorní náhražku smečky a vezme ho do míst, kde se bude s jedinci svého druhu setkávat a tvořit s nimi další citové a hierarchické vazby, jako to dělají smečková zvířata, kterým pes bezesporu je. Pes nechápe, proč děláme různé věci, my si naopak neuvědomujeme různé signály, na které psovo myšlení reaguje, ale psi jsou na to zvyklí a berou to jako věc přirozenou. A už jsme zase u slova přirozenost. Je pro psa přirozené v hlučné hale, za přítomnosti jiných psů a dalších převelice zajímavých objektů psího myšlení, běhat na kluzkém koberci a bojovat o titul mistra světa? Nebo snad provádět různé triky a taneční kreace do rytmu Beethovenovy symfonie? Dle mého názoru je odpověď kladná. Vždyť člověk si psa vyšlechtil, člověk si jej přivlastnil a naučil psa, aby člověka následoval a důvěřoval mu. A proto si myslím, že je pro psa přirozené dělat věci, které by ho sice nikdy nenapadly, ale když to zvládne vlastním chtíčem a vůlí bez pomoci fyzické síly někoho dalšího, je to pro něj normální a přirozené. Dělá to totiž pro člověka, ke kterému cítí jistou zodpovědnost a chce mu sloužit. Závěrem ještě opět připomínám, že pes nerovná se vlk.

Že není ve článku nic a je to jenom chaotická záplava myšlenek? Neřeště to a myslete si, že to tak mělo být. Již v úvodu jsem popisovala, proč vlastně tyhle řádky vznikají a nelíbí-li se vám, nikdo vás nenutil je číst. Věřím ale, že se určitě najde někdo, kdo si z textu něco vezme a možná si trochu upraví názor na tato témata.