Říjen 2013

Říjen a podzimní prázdniny plné příjemně prožitých okamžiků... a přemýšlivá

Těšila jsem se, jak se po mistrovství republiky vrátíme se Smajlíčkem ke sbíhaným zónám na kladině. A tak jsme také udělali. Týden jsme na nich hodně intenzivně pracovali a šlo to perfektně. Smajlíkův pohyb byl vynikající, běh směřoval témě vždy do dolní poloviny zóny. Na posledním tréninku se však nezvykle zvýšilo procento odskokového pohybu. A aj se mi po jednom seběhu zdálo, že si Smajlík prohlížel prst, místo aby za mnou letěl s tenisákem, ale to dělá úplně běžně, protože se má rád a když na něj sedne moucha nebo ho pošimrá tráva, je to důvod k velkému analyzování sebe sama :) A ono to odskakování nebylo jen tak, protože následující dva dny Smajlíček pokulhával. A to už jsem jej analyzovala aj já. Vypadalo to na převrácený nehet, nic neslučitelného se životem. Přesto jsem dala pejskům malou tréninkovou pauzu. Tedy třetí den jsme už házeli tenisáky a dali jsme si pár tréninků poslušnosti a tríčků pro radost. Poctivě jsme se váleli a hodně, opravdu dost jsme chodili na dlouhé procházky.



Mnoho i mnohahodinových pravidelných venčení jsme si užili s Jančou, Roxy a Fairy, s Kristýnou a Lancelotem nebo s Bárou, Žížou a Jackie, no a také s novým kamarádem. Je jím jeden a půl letý australský ovčák James Bond Great Lady. Pejsek darovaný jako dospělý a přes Janču a mě nastěhovaný až k Veši, se kterou se znám už víc jak patnáct let. Celou dobu bydlíme ve stejné městské části a nepřetržitě spolu navštěvujeme stejná vzdělávací zařízení... No a teď je Jim, po domácku Jambulka, naším novým venčícím kamarádem. A dokonce jsem pořídila fotky z první společné procházky z Jimiho prvního setkání se všemi našimi psy, tedy s Kimíkem, Smajlíkem, Lancelotem, Fairy a Roxy. Jsem moc ráda, že našel Jambulka nový domov právě zde a moc se těším na všechny společné akce.







Než se zamotám do našich všedních i nevšedních zážitků, nesmím zapomenout na jednu nepsí vsuvku. Když totiž chodím do školy na sedm, vstávám úplně první a se mnou Alfíček. Pejsáčky jen tak někdo z teplé postýlky nevytáhne :) A náš kocourek je zvyklý, že s prvním ranním člověkem mu někdo pustí v koupelně vodu, on se npapije a provede ranní hygienu. Jenomže když vstávám první já, napouštím si vanu a on tedy nemůže sedět ve vaně a pít. Vždycky mi nadává, sedí na vaně a hlavou a packama drbe do kohoutku, protože je vysoce inteligentní a ví, jak se teoreticky pouští jeho voda. Prakticky to ještě nemá zmáknuté :)





A jak jsme si tak trénovali poslušnost, zaznamenala jsem mnoho pozitivních faktů. Smajlík je nadobro přeučený na přískoky k noze a Kimík je přeplněný radostí. Tolik radosti, kolik dává do přetahování nebo hry s latexovým míčem a do spolehlivého aportování, jenž začíná po sedmi letech našeho soužití a mnoha krocích vedle být dotažené až po podávání do ruky, prostě svědčí jen o tom, jak mu prázdniny a podzimní kondiční a motivační tréninky prospěly. Celkově máme poslední dobou s pejsky takový nějaký přehnaně závislácký vztah. Kam se hnu, tam už ne pouze Smajlík, ale aj Kimík leze za mnou. U Smajlíčka to je zcela běžný jev. Ovšem Kimíček posledních několik týdnů nespal nikde jinde než v mojí posteli, naučil se štěkat radostí, když někam jdeme, v čemž už jsem ho stihla omezit, budí se, když odcházím z pokoje a chodí za mnou a za Smajlíčkem jako ocásek. A pořád se chce mazlit a v posteli se na mě strašně lepí. Což ovšem dělá také Smája. Spíme tedy pravidelně v jakémsi sendviči. Nebo já někde na kraji a v noci se budím omezená v právu na svoji vlastní postel, protože se moje milované pejsánky rozvalují a natahují uprostřed, Smajlek pod peřinou a Kimeček vedle něj na peřině, a odtlačují mě pryč.





Radost Kimíčka miláčka nepřešla ani po tom, co mu nesedla kombinace pamlsků a dalších dobrot a s mírnými přestávkami nebo nedorozuměními byl týden na vařené rýži s mrkví. A občas také se zamíchanou smectou. Nikdy jsem jej neviděla se s takovým odporem tvářit na plnou misku :)) Ale zvládl to. Aj když z podstatným úbytkem na váze, ale to je vždy jenom dobře, takže to celé vlastně bylo pozitivní, ani na minutu miláček neztratil svůj elán, přirozený nadhled a chuť žít a výborně si intoxikoval organismus :)



A radůstka jorkšíra nepřchází ani nehdy, noruje-li jej Lancelot. Naopak se pětinásobně zvyšuje. Kimík si totiž někde ukořistí zpravidla balónek a vyprovokuje Lencíčka ke hře. A potom mu utíká a je přešťastný, že jej Lancelot honí. Kimík u toho vrtí ocasem a vrčí, Lenc štěká. Chvíli vždycky oba běhají po bytě, pak to Kimík zakempí někde pod postelí nebo pod stolem či jiným nábytkem a Lancelot na něj doráží. Nejvtipnější je, když vlezou pod moji postel, kde je zastrčený kočičí tunel. To pak opravdu vypadá, že Parson Kimíka noruje. A my se u toho s Kristýnou nepopsatelně smějeme, protože se do toho všeho samozřejmě zapojuje Smája a všichni tři chlapci dělají strašně vtipné věci. A Kimík je na sebe hrdý, jak si dokáže svoji kořist hamounit. Hrozná sranda :) Smajlík si pak s Lancelotkem užívají dlouhá přetahování, kdy se Smájovi vyplácejí zkušenosti a taktika, Lancelot však prokazuje pravé parsonství, které tkví v tom, že se nikdy nevzdává. A síly jsou vyrovnané a my máme s Kristýnou čtvrt hoďky klid :) A celkově se kluci venku pořád nahánějí, hrají si a blbnou. Mají se totiž rádi, aj když to neradi přiznávají.





Jinak bylo v průběhu října poměrně hezké počasí a moc jsme si neodpočinuli, jak by člověk po skončení sezóny očekával. Když vynechám veškeré aktivity s pejsky, občas jsem aj zašla do školy, občas jsem se aj něco učila, jezdili jsme s Kristýnou na koních, párkrát jsem byla nakupovat, milion věcí k vyřešení je v Agility Kroměříž. A poslední pátek v říjnu, zatímco Smája už dávno nekulhal a Kimíkovo trávení začínalo fungovat normálně, jsem zahájila prázdniny. A BYLA JSEM POPRVÉ VOLIT! A z toho mám strašnou radost :) Tak dobrý pocit jsem měla, když jsem svůj hlas házela do urny. A s kamarádkou, která byla, stejně jako já, u voleb poprvé, jsme se nezapomněly vyfotit :) Následně jsem jela na cvičák, kde jsme nakládali překážky, a potom do Kostelan, kde jsme chystali závody. Měla jsem v autě Kristýnu s Monču a dokázaly jsme aj téměř zabloudit :) A hlavně potom cestou zpátky, kdy jsem málem projela stavbou, protože jsem přehlídla přikázaný směr jízdy :)) Ale já jsem na sebe zvyklá, podobné errory se mi za volantem stávají úplně běžně. A beru je s pořádným humorem. Hlavně, že jsem eště nikoho nepřejela :)





V sobotu jsme pořádali závody, které jsem strávila v roli rozhodčí. Dle Jardových výpočtů jsem posuzovala téměř tři sta běhů. Ale mně se to nezdá. Kimík běhal s Jančou a já se za něj vůbec nemusela stydět. Smája si dal jenom třikrát tuneliádu. S Raduškou, s Jančou a se mnou na spravení nálady. A cesta z Kostelan večer byla veselá. Aj tak je tam cesta opravdu kurevská. A já jsem měla strašně zasrané okno a navíc jsem se teprve sžívala s používáním dálkových a mlhových světel... Přijela jsem do Kroměříže, poslala jsem Kristýnku hodit pejsky domů a nakrmit, zatímco mě nenapadlo nic lepšího, než vzít psí deku a leštit s ní okýnko. A ono pak bylo kurevsky chlupaté :)) Ale šlo přes něj vidět. A když jsem tak čekala na Kristu, zapálila jsem si a pustila jsem si strašně nahlas rádio. Přestože nejsem příznivce hlasité hudby v malém prostoru, případně sluchátkovým posluchačem muziky (v ruštině se tohle slovo píše s tvrdým y, tak normálně přemýšlím, mám-li to dobře :), tak tohle sedlo. A pak mně sedla do auta Kristýna a jely jsme na cvičák vykládat překážky. Plánovaná cesta do Holešova, opět s překážkama, se na poslední chvíli zrušila.





V neděli jsem dlouho spala. Také jsem přečetla další kus z anglického krále od Hrabala. A byla jsem hořce zklamaná. Začalo mi být jasné, že hlavní hrdina žádného anglického krále obsluhovat nebude :) Hlavně, že jsme se o knížce s Jančou v týdnu bavily. A ona mi to normálně zatajila :) Dále se mé dobré dojmy ze zajímavého díla pokazily onou sockovitou manipulovatelností právě hlavního hrdiny, jehož pozici jsem do této doby považovala za dostatečně důstojnou s cílem a posláním v jeho vlastní hlavě. No, nakonec se mi mínění o díle napravilo. Ale to hořké zklamání, jak jsem čekala, kdy autor popíše další zajímavou životní zkušenost a kdo mu nabídne cestu do Anglie, a ono nic, nikdy nezapomenu :))





A dále se v neděli uskutečnil můj poslední venkovní kurz začátečníků. Hodina dvanáctá, ještě je čekají dvě v hale. A jsem neskutečně potěšena, neboť pokroky jsou veliké. Pochopitelně výsledky monstrózních rozměrů jsou znát u týmů, kde jsem to očekávala, u takzvaných druhých psů. Mončina borderka Mayby, dcera Nyx a Gina, je prostě hustá. Něžně se snažím nešlápnout ani centimetr vedle, naprosto bytostně nesnáším a netoleruji pasení na parkuru, protože bez něj dokáže borderka všechno, tak jako Mončina Mayby. Samozřejmě se snažím pracovat s Lancelotem. Parsoním smrádkem, který je vzrušivý jako ten nejsprávnější teriér. A tolik jsme toho s Kristýnou dokázaly, přestože milý sir si myslí, že si všecko vyřve a bude si lítat přes překážky, jak se mu zachce. Bez náznaku odložení. Myslí si to velmi špatně, je z něj opravdu hodně nadějné zvířátko. A posledním druhým psem je další prtice, Grace. Komplikovaná a zdánlivě nepřístupná, ale začíná milovat překážky a především tunýlky. Potom flatka Amenita. Fena, která první tři hodiny nevlezla do tunelu ani za zlaté prase a na parkuru předváděla svou eleganci jako ve výstavním kruhu, teď prostě běhá, běhá rychle a má neskutečně luxusní two on two off na kladině. Nechápu, jak odrostlé štěně dokáže své velké tělo z poměrně vysoké rychlosti přesně zastavit a nepadat ani kouskem. Jako třeba australská ovčanda Lavička. Kladinu ještě úplně nepobrala, avšak je to také výsledek toho, že teprve teď začíná opravdu běhat a chápat, co je cílem agility, a sama se nechává svojí rychlostí překvapovat. Stejně jako šeltiák Dastík. I přes svou pesimisticky smýšlející paničku, která má obavu, že nikdy nikde nic nestihne, se z něj stává správná šeltie, která vyhledává překážky a pere do každého tunelu, který jí přijde do cesty. Podobnou paničku plnou obav ze své vlastní paměti má trpasličí pinč Kono. Ovšem naučila jsem její paničku nic nekomentovat a chválit psa, protože já její chyby stejně vidím, a stal se z nich opravdový tým, který zvládne téměř všechny nástrahy parkuru napoprvé. A ty zóny, to je krása všech krás. No a stejně luxusní dva dva má kavalírka Betany. Přestože se jí občas nechce zvedat zadek, společně s majiteli pracujeme na jejím hubnutí a je to spolehlivá elegantní dáma, která začíná poslední dobou nabírat slušné tempo a to je teprve začátek. Dále kříženec Ted, který byl zpočátku schopen během sekvece pěti překážek třikrát utéct a padesátkrát se vychcat. Nebo třeba ve třech místech označkovat jeden tunel, když jím prolézal. A ty doby jsou pryč. Teď běháme s namotivovaným pejsekm, který dokáže přes své krátké nožičky vyvinout slušnou rychlost a běhání si užívá. Dalším značkovačem byl toller Ir. Běhající s malým, leč docela dost schopným chlapcem. A společně jsme psího puberťáka přesvědčili, aby měl zájem o nás a o překážky. A je to dobré. A ta zóna. V této souvislosti mě napadá foxteriéří miminko Toby. Ještě nesoustředěný teriéří neposeda, kterého zajímá všechno kolem, ale my krůček po krůčku vyhráváme, i když prostě zakrmujeme každou překážku. Nelze rozhodně nevzpomenout hyperaktivní labradorku Laski s vtipným pánečkem. Takový mastodontík, který ještě neví, kde má ruku a kde nohu, ale do všeho jde s obrovským nadšením a celou svojí váhou. A vypadá u toho dobře :) No a kavalír Flash, který byl zpočátku neskutečně nadějný, ale posledních pár hodin se bohužel z omluvitelných důvodů své moc malé, avšak moc šikovné paničky, nezúčastnil. Ale v hale se uvidíme.
To už jsem se však o svých milých rozvášnila mnoho. Jsou všichni úžasní. Opravdu jsou. Všichni běhají agility, nikdo z nich nedostrkává psa od překážky k překážce, všem se snažím dát slušné a pevné základy, na kterých se bude dát stavět. Chci hodně motivace, samostatný tah na překážky s běžícím psovodem (protože jsem alergická na vedení nohama, místo rukama), samostatné rozlišení povelu na normální skok, stahování a běh dopředu, hezké odložení, spolehlivé zóny a slušný slalom, který pilně procvičují děvčata v rámci poslušnosti. A chci radost z běhu a pohodové lidi na tréninku. A to mám v každém případě. Vlatně mám i bonus, mám samostatně přemýšlející psovody (po pouhých dvanácti hodinách na cvičáku!), kteří se mě občas ptají, proč je podle mě lepší dělat otočku tady a ne tam. A já jim to vždy ráda vysvětlím, protože děláme plynulé agility a né strakání psa od překážky k překážce a nepřirozené vbíhání psů pod nohy psovodů a nedejbože používání matení psů nejvyššího stupně - protiruky :)



A dále k neděli. Šli jsme na procházku s Jančou, Roxy a Fairy a po dlouhé době také se Zuzkou a Rajah. A hned zpočátku jsme se pořádně zasmály. Vyletěl na nás totiž jakýsi chlápek čímsi mávající, jestli máme u sebe občanky. A já s jistým odstupem, ironií a vlastně i opovržením, že na co? A on se rozkřikoval, ať si dáme okamžitě psy na vodítka, že jsme ve městě. A my jsme zjistily, že na nás mává průkazem městského policisty, ktrý na nás však v civilu může tak akorát zavolat hlídku, která by nás pokutovala. Čímž nám pochopitelně hrozil. A opakovaně nás upozorňoval, ať ho neprovokujeme :) Nojo, ale to neměl opakovat mně :)) Už ho vidím, jak by nás honil po poli, aby mohl navigovat onu hlídku, kam nás má přijet skásnout :)) Ale ulidnil se a šel. Aj my šli. Na dlouhou procházku. A když jsem došla domů, užila jsem si další incident s policií. Na cvičák jsem totiž šla o půl jedné a před ústavem našich méně myšlenkově nadaných spoluobčanů byl uvázaný německý ovčák. Útočící na okolí, leč s náhubkem. Naznala jsem, že šel asi někdo někoho navštívit a pes chvilku vydrží. Protože jsem se ale vracela po půl sedmé a ovčák byl pořád na stejném místě, volala jsem na měšťáky, ať to jedou nějak řešit. Cesta nejmenšího odporu...





Ještě pořád neděle :) Večer k nám došla Janča, bo jsem jí měla kůlmovat vlasy. Nakonec jsme to nestihly a vydaly jsme se ještě s Kristýnou, s Mončou a se Sabčou užít si večer. Prvně jsme šly na drink a když nám na stole přistály panáky pro každou z nás od vedlejšího stolu, bylo jasné, že pokračujeme na pizzu :) A pak do klubu. Tam jsem potkala svoji hodně dobrou kamarádku, se kterou jsem osm let hrála volejbal a spojuje nás toho spolu mnohem víc. A úplnou náhodou jsem zjistila, že nás u toho místní fotograf vyfotil :) No a když jsme si s děvčaty dostatečně zatančily a s Jančou jsme daly náš zlatý hřeb, jely jsme domů :) A konečně u nás spala Janča!





V pondělí před polednem přijeli naši z Maďarska. Zašli jsme na oběd, odpoledne jsem venčila pejsky a házela jim tenisáky. A v pět jsem usnula s tím, že se pak vzbudím a budu něco dělat. Vzbudila jsem se v devět a pokračovala jsem ve spaní až do úterý do desíti hodin. A dokázala jsem to tak, že prostě ráda spím. Klidně bych spala aj dýl, kdybych se už nechtěla vzbudit a jít blbnout s pejskama :) Odpoledne jsme zašli ještě za Jančou, Rox a Fájou, obešli jsme betonku a plánovaný trénink poslušnosti jsme s Jančou odložily na neurčito :) Také proto, že Kimík říkal, že návrat na běžnou stravu v Kostelanech formou párků a konzervy nebyl vůbec vhodný nápad a opět je na mrkvičce, rýžečce a kuřecím. A večer jsem začala dělat seznam věcí, které si už týden píšu, že musím udělat. A hrozně moc jsem toho udělala.







No a nabitý konec prázdnin, středa. Ráno jsem odvezla Kimíčka na stříhání k Martě. Pak jsem jela domů, dala si dlouhou vanu a házeli jsme si se Smajlíkem tenisáky do kopce. Následně jsem jela pro Akšáka, Martička mě pozvala na kafé a trochu jsme se u ní zdrželi. V rámci socializace :) Přijela jsem domů, rychle snědla úžasné kuře na smětaně a odjela jsem do Hulína, kde si nechávám šít šaty na maturiťák. A byly během deseti minut vybrané, vymyšlené, změřené. A vyrazily jsme s Kristýnou na výlet do Zlína. Nakoupila jsem opět strašně moc věcí, opět jen v átrojce :) Mám aj první vánoční dárky, samozřejmě nejvíc těch pro sebe :)) Užila jsem si parádní zážitek při řízení auta a byla jsem na sebe pyšná, jak jsem zvládla provoz a trefit správnou odbočku, aj když cestou zpátky jsem neodhadla nájezd k parkovacímu automatu k parkovacímu automatu, tedy muset se odpoutat, natáhnout se z okýnka, nechat ten stroj sežrat kartu, připouat se, zjistit, že jsem tam tu kartu strčila obráceně, znovu se odpoutat, strčit ji tam už dobře a rychle stáhnout ručku a odjet. A pak se poutat za jízdy a půjčit Kristýnce volant a jet do protisměru. Zážitek :)) Ale aj cestu zpět jsem trefila :) Když jsme dojela domů, už na mě čekala Janča s pejsama svojema. Na chvíli jsem je pozvala dál, ale bylo to spíš ke škodě. Kocour málem dostal šok a přišel o pár chlupů, Kimík s Fairy se podporovali ve štěkání. No ale vyrazily jsme na cvičák. Smajleček pořád ještě agilitně odpočíval a jenom nosil tenisáčky. Kimík si užil kladinky a ukázkového psa při krátkých skocích. S Jančou jsme odvedly náš trénink skokovky a zónovek a spěchala jsem domů, neb jsem jela ke kadeřnici. Od poslední kadeřnické show si se svou kadeřnicí tykám a moje pravidelná návštěva v salónu je zase o kousek příjemnější. Nojo, bude čas plesů, teď se jistě uvidíme častěji. A já pocit čerstvě nabarvených vlasů a zastřižených konečků miluju... krásný den.







Nakonec moje dlouhodobá přemýšlivá... Zamýšlím, že k pětiletému Smájovi a osmiletému invalidnímu Kimíkovi, a hlavně na vysokou školu, nejlepší období v životě každého studenta (tak mě napadá, že se na tu výšku vážně budu muset dostat, aby mi taťka koupil mého nového dokonalého a nejkrásnějšího Partnera, bo Dokkra beru maximálně v případě, že bych nevychytala ty přijímačky :)), který chce mít dost času na všecky srandy, si pořídím štěňátko. A vzhledem k tomuto způsobu života bude nejvhodnější štěně parsoní. Moc děkuji své Paleur chovatelce Leoně Urbanové, která ví všecko o všech Parsonech a budoucího potencionálního ženicha pro Lukinku, krev Lancelotové krve úplně nejpřímější, vybírá pečlivě především z hlediska povah a zdraví. A já k tomu výšku a pigment :) A jak tak pomaličku zkoumáme různá krytí po Evropě, přišel ke mně návrh, zda-li nechci import z USA. Tam je prý lepší výběr :) Má to svá nesporná pozitiva, protože Parson do medium nepatří, a ne a ne a ne, protože takový veliký už není vhodný ke svému původnímu účelu, přestože je velmi elegantní na výstavách, (v této souvislosti jsem si vzpomněla, že byl změřen Lancelot a když se rozhodčí hodně moc snažil ho vytáhnout, bylo z toho krásných 34 cm! Aj když ho cpu ke Smájovi a tlačím jim na kohoutky, zhruba necelý centimetr malému sirovi do mého pana usměvavého chybí. Prostě dokonalý Parson :), a tady by byla téměř záruka i u psa nižší výšky. A to zdraví a ty povahy a ty kostřičky pracovních norníků... Složité jako prdel. Tak hledáme spíš jinde. Zatím padlo jedno krytí dánské, teď to vypadá na jedno hyper pracovní německé, ale ani tam to není úplně jednoduché... A kritéria při výběru jsou docela příšná, ač se to nezdá. Takže zatím uvidíme, kampak na jaro/léto naplánujeme výet :)





A to je tak asi všecko, co jsem si vzpomněla o listopadu. Určitě ne všecko, co se stalo, co nás bavilo, z čeho jsme měli radost. Ale přece není jen tento jediný článek...