Já musím umřít. Nebo nemusím?

Těžko bych hledala člověka, který mi můj zážitek závidí

Je čtvrtek večer, skončil Útěk z vězení, je asi půl jedenácté a já se jdu učit biolu. Pár minut mi to zabralo a po všech večerních rituálech si jdu konečně o půl dvanácté lehnout.

Pátek ráno a já o půl sedmé vztávám. Asi chápete, že necelých sedm hodin spánku mi ke spokojenosti stačit nemůže, ale co už. Vstávám, čistím si zuby, oblékám se, češu se, jdu vyvenčit psa a nakonec si nachystám věci a vyrazím s batohem těžkým určitě několik kg na zádech do školy vzdálené asi 2km.

Poslední 2 hodiny jsme měli výtvarku a profesor nás pustil dřív, aby jsme nemuseli stát řady na obědě. Pustil nás až moc brzo a já jsem byla po obědě už o půl druhé a nechtělo se mi čekat 20 minut na autobus, tak jsem se s tím těžkým batohem vydala zase nazpátek domů pěšky. Hodně jsem přidala do kroku a za těch 20 minut jsem byla už aji doma.

Přišla jsem domů a tam mě čekal do růžova vyspinkaný Kimeček a nějak nechápal, že jsem unavená a do pole se mi opravdu jít nechce. Tak jsme se tedy vydali do pole. Domů jsme dorazili o čtvrt na tři a já jsem věděla, že mi za patnáct minut jede autobus na agility. Začala jsem běhat po bytě a chystat si vodítko, náhubek, misku, vodu, vazák, deku, pamlsky a spoustu dalších věcí, co si s sebou obvykle na cvičák brávám.

Stačila jsem vyrazit včas, na zastávce jsme dokonce pár minut čekali, ale já chytrá jsem si nevzala peníze na autobus, tak jsme se na cvičák, vzdálený 6km nejméně vydali pěšky. V půlce cesty jsem potkala Monču s Dastíkem a tak jsme se k nim připojili.

Na cvičáku proběhla členská schůze a potom se všichni rozešli a zůstali jsme tam na agility jen já, Monča a Zuzka s Rajah. Nanosili jsme překážky a to už mě začaly docela dost hnusně bolet záda. Už tak mě bolí pořád, ale po té cestě s batohem do školy, ze školy, s jiným na agility a tam tahání těžkých kovových bočnic, tunelů a podobně, asi chápete, že to už jsem začínala mít problém s minutovým stáním na jednom místě.

Postavila jsem rovinku o čtyřech skočkách na konci vysílačku na tunel, kladinu a slalom. Nad kladinou a rovinkou byly ještě 4 skočky postavené na procvičení překřížení a nějakého okolo a podobně.

Kimíček běhal krásně Naučila jsem ho vysílačku na tunel i překřížení za psovodem. Ostatním to taky šlo, ale Dasty byl hyperaktivní a tak ty otočky za překřížením a úprky na kladinu, ikdyž Monča mu dala ruku 10cm od země, stála skoro na kladině a křičela vpřed, vpřed zvládal bez problému. U čtvrtého parkuru, když Kimi začal pomalu cválat a místama i poklusávat, jsme se shodli, že toho už necháme. Pustili jsme psi a že jako schováme překážky. Ještě jsem si Kima přivolala a naposledy s ním skusila vylílačky na tunel. Potom nás napadlo, že skusíme vyhledávání osob, jestli psy napadne hledat i v tunelu. Monča vlezla do něj a já jsem držela Dastyho a Kima, aby neviděli jak leze. Kimín už nějaké ty zkušenosti s vyhledáváním osob má a tak pro něj nebyl až zas takový problém se do toho tunelu nakouknout a Monču tam našel. Štěkal a potom jsem ho pochválila a pustila a tak Monču, která byla stále ještě v tunelu celou oblízal a ožužulal jí všechno, co si před ním neschovala. Tak jsme řádili a když se začalo stmívat, opravdu jsme začali schovávat překážky.

Po odnošení několika bočnic jsem si vzpoměla, jak celou dobu trpím bolestí v zádech. Když se člověk dobře baví, na bolest lehce zapomene. Jak se všechno poulkízelo a pozamykalo, šla jsem si sednout na deku, dát Kimovi vodu a sama se napít čaje z termosky. Uvědomila jsem si, že nemůžu ani otevřít pet láhev, jak mám zmzlé ruce, že se mi chce čůrat a my na cvičáku nemáme záchod, že poslední moje jídlo byl oběd kdysi před pěti hodinama, že v nohách mám několik kilometrů chození a běhání po parkuru, že mě bolí hlava, v krku a teče mi z nosu, že nemůžu pomalu ani chodit jak mě bolí záda a hlavně jsem si uvědomila, že jsem toho moc nenaspala a vydala moc energie a proto jsem unavená a chci umřít. A přede mnou je ještě ta dlouhá cesta domů.

Přestávala jsem myslet na potřeby svého psa, kterému jsem jen oblekla bundu, připla ho na flexinu a vydala se s batohem na zádech domů. Na každém rohu jsem si sedala a brečela jsem bolestí v zádech, která mě při každém kroku navíc trápila čím dál víc. Byla tma a já potkala po cestě jen pár lidí. Začala jsem přemýšlet nad různýma násilníkama a podobně a tak jsem se i přes tu únavu a bolest snažila zrychlit krok. Cesta byla nekonečná. Kimi už toho měl taky dost, ale pořád ne tolik co já. Pořád stíhal čuchat a čůrat a utíkat alespoň dva metry přede mnou.

A konečně jsem skoro doma! Už jen pár metrů a budu doma! Doma! Doma! Doma! Přišla jsem domů, kde na mě čekala nemocná babička a protivný bratr. Naši jsou v lázních se zádama, něco na té mojí bolesti bude rodový. Svlékla jsem se a naházel věci na zem a vlezla do horké vany, ze které jsem potom nemohla ani vylízt a do které mi babička přinesla večeři, čaj a paralen. To mě trochu povzbudilo a já jsem si vzpoměla, že mám psa. Vypustila jsem vanu a Kimečkovi alespoň osprchovala packy teplou vodou a vyfoukala fénem. Dala jsem mu ještě trochu granulí. Podíval se na mě, jestli si z něj nedělám srandu a pustil se do jídla. Já jsem si rozestlala postel, nahřála ohřívací polštářek a a dala vařit další čaj.

Bylo asi půl osmé a já jsem si lehla do teplé postýlky, do které za mnou samozdřejmě hned skočil Kimeček. Pustila jsem si televizi, vzala ještě jeden paralen a měla pocit, že umřu. Už jste někdy zažili, že chcete, nebo i nechcete, ale musíte umřít? Umřít! Umřít! Umřít! Ve chvíli jsem se slzami v očích z bolesti zad usla.

Za noc jsem byla asi třikrát na záchodě, to z těch dvou čajů. Ráno jsem se probudila. Probudila chápete? Já jsem neumřela! Tedy probudil mě vyspinkaný a protivný, teď už Obluda Akimus, že chce jít ven. Stavila jsem se v obchodu a koupila jsem si rohlíky k snídani. Kimeček mě ještě nahnal do pole a tak jsme si to o ten kilometr prodloužili. No šak co, když jsem neumřela včera, neumřu ani teď. Přišla jsem domů, zjistila jsem, že mám chřipku a porád mě bolí ta moje záda. Vzala jsem si paralen a šla si zase lehnout. Venku je sníh a já ležím. Tedy neležím, přišla jsem se o svůj zážitek podělit k počítači s veřejností. Už to ale mám, takže jdu si zase lehnou a dívat se na nějaký pěkný DVD.