V době, kdy jsem byla z Kimečkových stávek na parkuru nešťastná, jsem navštívila poprvé záchranářský cvičák. Několik týdnů jsme tam chodili jen cvičit poslušnost a připravovali se na zkoušku z poslušnosti. Pravidelně jsme chodili cvičit a aniž bych to spozorovala, Kimíkova poslušnost se hodně zlepšila. V srpnu jsme také složili zkoušku ZOP a to dokonce na výbornou. Záchranářský výcvik se však kromě poslušnosti skládá ještě z vyštěkávání a stopování.
Se štěkáním neměl Akimek od první chvíle problémy. Hned šlo poznat, že je to jorkšírek. Když jsme ho měli nechat vyštěkat poprvé, figurant ho pořádně rozčertil, utekl mu ke stromu a já Kimíka pustila, aby ho vyštěkal. Snad insktivně se hned rozběhl a okamžitě pochopil, o co jde. Od té doby je naprosto k neudržení, když ví, co se bude dít. Stačí, když dám figurantovi do ruky piškot, automaticky začne bez sebemenší snahy někoho z nás štěkat a radostně kňučet. Jen aby už mohl jít tu osobu najít a pořádně dořvat. A nakonec taky kousnout. Tento zlozvyk se naučil zřejmě při hlídání předmětu, a když tedy někoho najde a vyštěká, pokusí se ho jako bonus kousnout. Potvorák je to, ale já mám obrovskou radost, že vyhledává s takovým nadšením a očividně ho to baví.
Poslední detail, který bychom měli zvládnout, je stopa. Ze začátku se Kimeček domníval, že bude stopovat očima. To ho nepřešlo ani při metodě pamlsku ve šlápotě a stopoval stylem podívám se, uvidím pamlsek, sním ho a bude se dívat po dalším. A tak jsme začali stopovat na špek táhnutý po zemi a vypadalo to, že Kimík opravdu hledá čichem. Na něj sice v nevídaně velké rychlosti, ale přece. Moje nadšení mě přešlo, když několikrát přešel konec, na kterém byl velký kus žrádla a já jsem tedy zjistila, že prostě leze s čenichem po zemi a pouze to vypadá, že ví co čmuchá. Pochopitelně jsme postupným trénováním začali stopovat poměrně slušně, ale mě to nebaví, a tak má Kimounový po srandě.
Ve vodních disciplínách nás poněkud omezují Kimečkovy tělesné proporce, avšak baví nás to oba, tak chodíme trénovat alespoň základní cviky. I lavina zřejmě nebude to pravé, nicméně i ve sněhu si občas poštěkáme, pohrabeme a je nám hezky.
V sutině nebo se záchranáři v lese si to Kimík moc užívá, protože si konečně může legálně poštěkat. A ještě seřvat někoho a ještě za to dostat pamlsek - ideální. Proto občas cvičíme a hledáme, dokonce jsme se vytrénovali na slušnou úroveň, odvážili jsme se na zkoušky, které pro nás bohužel skončily při střelbě. To nám však vůbec nevadí, alespoň víme, že záchranařina pro nás zůstává pouze a jedině sportem pro radost a to je důležité.
Smajlek a jeho záchranářská kariéra není dlouhý příběh. Důvod je jediný, nemáme kde cvičit. Bohužel se můj názor na výchovu a usměrňování dominantního majetnického teriéra neshoduje s klasickými výcvikovými metodami, které k ničemu nevedou, pozitivním trestům se vyhýbám a odmítám pozorovat někoho, jak je na mém psovi aplikuje, rozhodla jsem se tento cvičák nenavštěvovat. Zamrzli jsme tedy u pouhého základu vyštěkávání v sutině a na ploše, poslušnost si cvičíme sami doma, zkoušíme něco málo z vodních disciplín a jsme spokojení. Je to škoda, ze Smajlíka se stával nadšenec do vyhledávání, má rád lidi, nová prostředí, rád čmuchá, hledá, štěká a rád je odměňován. Není však všem dnům konec, možná se stane něco osudového, možná obnovíme pravidelné docházky na záchranářský cvičák, možná ...