Záchranářské soustředění

Srandá a zábavá! Prostě moc fajn prodloužený víkend...

Kimík šťastný při práci a skvělá partička lidí, samořejmě také Janča. A ještě si představte, že vyrážíte už ve čtvrtek, 30.4.2009 a v pátek máte volno. Kdo by se netěšil? Není divu, že jsem spěchala ze školy domů a rychle začala balit, abychom mohli brzo vyrazit.

Sraz kolem páté, v podání Janči si přičtěte alespoň patnáct minut navíc a můžeme vyrazit. Ráďa nás odvezl do Hipocentra Koryčany, vyložil nás i s bágly před penzionem a odjel zase domů. Skvělá situace. Já plus Kimík, sportovní taška, dva batohy, klec a vybavení do ní. Jaňul na tom nebyla o nic lépe :) naštěstí se hned objevil Petr a zeptal se nás, které číslo chatky chceme. Já jsem žila v domnění, že si z nás dělá srandu, jelikož jsme měli bydlet na pokojích. Srandu si nedělal a zavedl nás ke špagátu chatek.

Malý prostor, málo světla, nikde žádné povlečení, zima a smrad. Naštěstí hned přijela Danka, obhájila naše práva a my byli umístěni do pokojů. My s Jančou jsme obsadili šestilůžkou místnost s tím, že zítra přijednou další a budou na pokoji s námi.

Ubytovali jsme se a za chvíli se objevil Petr, ať se dostavíme na večeři. Pochutnali jsme si a dohodli se, že půjdeme vyvenčit pejsky. Vyrazili na příjemnou večerní procházku. Danka statečně překonávala nástrahy lesa i s kočárkem, ve kterém si chrupkala malá Renatka. Na tuhle aktivitu se osvědčil Petr, který nám povídal skvělou historku, jak se svým bratrem v kočáru utíkal před labutí a tam se to tenkrát tak skvěle naučil.

Pejsci byli nadmíru spokojení, Kimík dostatečně vyčmuchaný a vyznačkovaný a skončili jsme v pokoji. U sladkostí a brambůrků :) Ani jsme s Jančou nestihly pomyslet na to, co budeme dělat, než půjdem spát a už nám zase na dveře klepaly ty dvě, když započítám i mimčo tak tři skvělé osůbky. Celý večer jsme si povídali, jak jinak než o psech a občas se nám do hovoru vmísilo i jiné téma. Když zrovna nešlo o politiku a věděla jsem o co jde, nadšeně jsem se zapojovala taky. No jo, prostě já :-P

V noci se mi spalo dobře. Kimíček se uhnízdil u Janči a s Roxinkou jí dělali celou noc milou (nebo nemilou?) společnost. Každopádně zavazeli prý hodně. V důsledku večerní velké proházky a následným vypitím celé misky vody, Akišek vstával již o půl šesté. Zkoušel mě probudit, ale dělala jsem, že spím. Znovu to zkusil o půl hodiny později, ale já opět odmítla vstát. V půl sedmé jsem už jeho neustálé kňučení a olizování nevydržela, na pyžamo jsem si hodila mikinu, popadla oba rafáky a vyrazila na procházku. Jen co Kimulka opustil penzion, zvedl nožičku a proudem se vyčůral. Rox ho samozřejmě napodobovala a to stejné se pokoušela dělat po zbytek miniprochajdy. Bohužel Kimečka přestala u páté značky stíhat a nakonec jsem jejich závody v čůrání přerušila já návratem do pokoje.

Druhé kolo venčení jsme začali až po společné snídani, jak jinak, než zase společné. V půlce procházky nás vyrušili další účastníci soustředění, že jsou na místě. Vrátili jsme se tedy do penzionu, sbalili si potřebné a často i nepotřebné věci, psy, naskládali jsme se do aut a jelo se. Petr s Jančou měli po cestě malý zádrhel, platili pokutu za překročení rychlosti, ale jinak se nám podařilo dorazit do Litenčického zámku na trénink sutin.

Jen co Kimánek zjistil, že jde o jeho oblíbené vyštěkávání, nebyl skoro k udržení. Když se dostal na řadu, prokázal se jako pravý teriér. Pro něj již klasicky figuranta pořádně dořval a v jeho snaze kousnout do ukryté osoby se mi vždy podařilo zabránit. Potvorák to je. Ale šikulka taky.

Po dopoledních sutinách jsme se přemístili na oběd do restaurace. S bílým švýcarem Frankyškem jsme přitahovali pozornost okolí, ale jen co si vlezl pod stůl, by klid. Neskladný Frankí se pod námi rozvalil a my jsme si sotva někam dali nohy. Kimíšek byl přinucen lehnout si vedle něj, ale s nedůvěrou na něj civěl po celý čas oběda. Frankiš ho kdysi dávno pořádně potahal, ale Kimisek je celkem splachovací a nemá z něj vyloženě strach. Respekt u něj však vzbuzuje a to je dobře, jelikož si dříve dovoloval moc. Nakonec se k nim rozpleskla Roxinka, prostě pohodička.

Po obědě měl následovat odjezd na plošné vyhledávání, ale to už jsme byli účastníky soustředění opět jen Já s Jančou, Petr, Danka a její přítel a jeho klučina. Nám to však nevadilo a tak jsme vyrazili do lesa a alespoň jsme potrénovali víc. Kimátko byl opět nadšený a moc šikovný. Miláček psí.

Po večeři se k nám na pokoj nastěhoval Petr. Dorotku nechal nocovat v autě a jeho zavazadla obsahovala jendu minitašku a poloprázdný batoh. Pro mě a Janču naprosto nepochopitelné. A večer jsme si samozřejmě zase povídali do zblbnutí a když přišlo na řadu agility a plánování tréninku pro mé kurzisty, které za mě vezme v neděli Janča, Petr začal pomalu ale jistě usínat. A dost hlasitě usínat. To jsme ho ale vždycky probudili svým nezadržitelným smíchem a já ho probrala otravnou větou „Povídej si s náma!“ :) Nakonec jsme šli večer vyčurat hafíky a s Petrem jsme zažili další super zážitek. Celý večer nechal odemknuté auto s klíčem v zámku :) Procházka mě a Janču probudila a bylo už kolem půlnoci a my jsme si pořád povídaly. A Petr vždycky usnul a my ho zase probudily. No prostě The neverending story :)

A ráno jsme v klidu vstali, Kimík se probudil až kolem osmé, jelikož zřejmě pochopil, že budit mě má pouze v krajní situaci. A tak jsme tedy krátce vyvenčili, nasnídali se a vyrazili na pochod na nedaleký hrad Cimburk. Lépe řečeno, autem jsme dojeli na parkoviště a asi kilometr a půl jsme šli pěšky. Musíme však připočítat asi dva kilometry chůze, když jsme zaparkovali na nesprávném místě.

Udělali jsme si prohlídku hradu, ze které jsem toho moc neměla, protože jsem stále strašila s foťákem. Potom jsme došli na jedno pěkné místečko, po té dloué cestě jsme se tam vyplaštili a nebyli bychom to my, kdybychom zase nesvačili. Pejci si odpočinuli a hurá na štěkání. Kimík překvapil svými dobrovolnými srnčími skoky v trávě, která byla vyšší než on a statečně vyštěkal Danku, kterou se celkem krutě pokusil kousnout, ale já ho v poslední chvíli zadržela :) Ostatní úkryty nebyly tak nepřístupné, ale jemu to bylo stejně úplně jedno. Hlavně, že si může legálně pořvat.

Nakonec jsme šťastně dorazili na penzion, sbalili si věci a zavolali si odvoz domů. Zaplatili jsme, rozloučli se a vyjeli plní zážitků do svých domovů.

Víkend to byl skvělý. Bylo plno srandy, něco jsme se naučili a potom si zase užívali srandu. A nikdo se nezbláznil z mé hrozně otravné věty, kterou jsem řekla po každých pěti sekundách mlčení. Nepodařilo se mi to sice mockrát, protože s takovou partou lidí se člověk nudit nemůže, ale párkrát zazněla. Bylo to to šílené „Proč jste zase tak potichu?“ :)

Více fotek můžete najít na mém rajčátku v tomto albu :)